Studánka Pod Landštejnem

 

Dnes vás zavedu k mému poslední zastavení při mých toulkách Českou Kanadou. Rozloučit jsem se s tímto nádherným územím plným historie, zbojníků a nádherné přírody jsem se nemohl jinak, než zastavením u jedné z místních studánek, ze kterých vytéká proudem čistá vodička. A byť jsem při svých toulkách Českou Kanadou moc studánek neobjevil, v těch co jsem objevil, se ukrýval ták silný pramen vodičky, jaký jsem v posledních měsících zmerčil málokde.

Tlapkal jsem asfaltovou silnicí do kopečka. Dával jsem si pořádný pozor, abych nepřekážel plecháčům, kteří po silnici občas projeli. Dával jsem si také pořádný pozor na kolisty. Přeci jen, silnice byla samá zatáčka a kolisti jezdí místy, kudy tlapkám já. Opatrnější než opatrný tlapkal jsem u kraje silnice, očadla, ušadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti a doprovázelo mne jedno velké přání. Mým přáním nebylo nic jiného, než zmerčit měkoučkou lesní cestu a moci se pořádně prosvištět.

Mé přání se mi brzy splnilo. Minul jsem jednoho plecháče, kolistu k mému překvapení žádného. Protlapkal jsem zatáčkou a po mé levé tlapce bylo mé přání. Ve stínu vysokých stromů zmerčil jsem měkoučkou lesní cestu. Zmerčil jsem lesní cestu, která vedla do pořádného kopce.

Jen co jsem vysněnou cestu zmerčil, prosvištělo mi kebulí, že si příště budu muset přání více promyslet. V mžiku jsem však kopnul do vrtule a než bys pro kostičku dosvištěl, už jsem svištěl do kopce a od tlapek se mi prášilo.

Usvištěl jsem jen pár rychlých kroků, když jsem po své pravé tlapce zmerčil potůček. S potůčkem v merku jsem ještě zrychlil. Potůček tekl ve srázu a já se k němu nemohl dostat. Svištěl jsem proto stále dál a pevně jsem věřil, že se brzy v potůčku osvěžím.

Svištěl jsem stále do kopečka. Pomalu mi docházely síly, ale já by, odhodlán. Když se mé tempo stávalo pomalejší a pomalejší, nedaleko přede mnou zmerčil jsem dřevěnou stříšku.

Jen co jsem zmerčil dřevěnou stříšku, z posledních sil jsem se rozsvištěl. Tlapka střídala tlapku a já byl blíž a blíž svému cíli. Už jsem byl skoro u stříšky, když jsem si cestu zkrátil několika dlouhými skoky. Posledním krokem zastavil jsem před stříškou. Kebuli jsem strčil pod stříšku a zmerčil jsem tolik vodičky, jako už dlouho ne.

Když jsem měl vodičku v merku, vystrčil jsem kebuli. Po své pravé tlapce zmerčil jsem dřevěný mostek a za mostkem pěšinku. Zmerčil jsem pěšinku vedoucí k potůčku.

Tím bylo splněno i mé poslední přání, co jsem si v České Kanadě přál. Po pěšince dostal jsem se k potůčku, kde jsem se ještě naposledy osvěžil. Od studánky už jsem svištěl zpátky do hotelu, rozloučit se s mými novými kámoši. Nakonec jsem se vydal ke kámošovi Volvákovi, který na mne trpělivě čekal na místní parkovišti.



Tip na ubytování


Až se vydáte v mých stopách kamarádi a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím hotel Landštejnský dvůr. Podle recenzí má sice špatné hodnocení, na čem se však zakládá, to je mi dodnes záhadou. V restauraci vaří prima bašty, z pokoje jsem měl výhled na hrad. Chlupáči jsou v hotelu vítáni a dostane se jim pozornosti jako málokde. A co se obsluhy týče, splnila mne i člobrdici každé přání. Takže za mne super pobyt.